Brownstone » Brownstone Journal » masky » Den v životě maskovaného dítěte

Den v životě maskovaného dítěte

SDÍLET | TISK | E-MAILEM

Ze všech mnoha různých pandemických ohavností – a není z čeho vybírat – viktimizace dětí stojí nad ostatními jako jedinečně strašná nečistota základních lidských ctností a svědomí. Je to obzvláště srdcervoucí zlo, které se v dnešní společnosti poněkud šokujícím způsobem stalo endemickým.

Nějak se normalizovalo nejen institucionalizovat groteskní zneužívání dětí, ale jít tak daleko, že se zaměřuje výhradně na děti. i když dospělí byli z velké části propuštěni ze jha různých útiskových muk páchaných pod záštitou orwellovského režimu „veřejného zdraví“. 

Tedy přízrak New York City nařizujících masek exkluzivně pro batolata v předškolním věku i když starší děti mohly chodit bez masek. Je těžké vykouzlit hrůznější a děsivější viktimizaci výhradně těch skutečně bezbranných a zranitelných.

Před několika dny jsem narazil na následující video, které stojí za zhlédnutí v plném rozsahu, které pro mě vykrystalizovalo jako jedna z překážek, které lidem brání v tom, aby si uvědomili, že jde o zneužívání dětí, při kterých tuhne krev. 

Ano, rozhodně vás to chytne za srdce.

Nerezonuje to však s jasnou a zdrcující hrůzou tak, jako něco jako barbarské auto-da-fé ISIS zajatého jordánského pilota (neříkám, že maskování dětí je doslova jako upalování na hranici, jen ilustruji něco, co je jasný, jednoznačný a definovaný pocit ohromující hrůzy). Nesoulad mezi realitou maskování dětí a tím, jak se zdá, umožnil lidem snadno si vymýt mozek a zablokovat to, co by jinak bylo instinktivní empatií a pocitem hrubého porušování základních práv a zla.

Existují tři základní důvody, proč existuje tento rozpor mezi objektivní nelidskostí maskování dětí a jeho povrchně mnohem „benignějším“ vzhledem k lidem.

Prvním důvodem je, že emocionální a psychologická muka maskování není něco, co by se dalo snadno vyjádřit. Řekněme to takto: i pro dospělé to může být velmi náročné identifikovat konkrétní psychické nebo duševní delikty které vyvolávají často hlubokou úzkost, kterou mnoho lidí trpí kvůli tomu, že jsou nuceni nosit masky. Pro dospělé je mnohem obtížnější skutečně porozumět tomu, jaká je zkušenost s nuceným nošením masek pro dítě, protože dospělí jsou obvykle na hony vzdáleni své vlastní dětské zkušenosti a to málo, co si pamatují, bývá mlhavé a zbavené kritických emocí. kontext a detaily.

Druhým důvodem je, že děti vyjadřují míru nepohodlí, která neodráží velikost utrpěné újmy a trápení. Výše uvedené video je toho dokonalou ilustrací – batole reaguje typickým batolecím dováděním, které je zcela v rozsahu nelibosti, kterou normálně batole projevuje v reakci na všemožné věci, ze kterých je nešťastné. Nevyjadřuje povrchně psychologické zmrzačení, ke kterému dochází kvůli masce.

Třetím důvodem je, že pro lidi je neuvěřitelně těžké přijmout, že by „civilizovaná“ společnost mohla podlehnout a zapojit se do vědecky iracionálního nebo morálně zkaženého chování jako společnost. Lidé intuitivně a podvědomě předpokládají, že civilizovaná společnost by se nikdy, nikdy, nikdy záměrně a úmyslně nerozhodla udělat něco, co je za tím bledým, klamně šíleným nebo zlým. Lidé mají podobně velmi těžké chvíle připustit, že se mohou mýlit, zejména v něčem, co je součástí jejich identity nebo pohledu na svět. Takže samotný akt masového maskování dětí „dokazuje“ lidem, že to nemůže být podobné mystice voodoo nebo být morálně dementní.

Je proto klíčové umět zprostředkovat dětskou zkušenost očima dítěte, abychom lidem ještě „ve tmě“ sdělili skutečný pocit škod způsobených maskováním a vnitřně harmonizovali jejich nesoulad mezi objektivním iracionální povaha a zvrácená krutost maskování dětí proti jejich vlastnímu internalizovanému předpokladu, že to není v žádném případě „za hranicemi“.

(Poznámka: Vybral jsem detaily se záměrem sdělit konkrétní body, které jsou často velmi jemné. To, co se snažím zprostředkovat, je pocit zážitku malého dítěte s jedinečnými 'příchutěmi', které by mělo, jako by to zažilo malé dítě.

Ještě jeden bod; neexistuje žádný „průměrný“ nebo reprezentativní příběh pro děti obecně, existuje příliš mnoho rozmanitosti od prostředí a zkušeností jednoho dítěte k druhému, takže jsem musel vytvořit profil, který nebude reprezentovat konkrétní obrysy. „obecné“ nebo sdílené zkušenosti. Velmi volně jsem to trochu založil na složeném z několika příběhů, které se mi vyprávěly od rodičů se zlomeným srdcem.)

I dříve napsal článek snaží se upozornit na některé z nápadnějších a nejvýraznějších zranění nebo utrpení, které děti utrpěly nuceným maskováním. (Poté jsem obdržel řadu e-mailů od rodičů, kteří do brutálních podrobností vyprávěli vnitřnosti drásající příběhy o tom, jak byly jejich děti psychicky zpustošené nošením masek.) To však byl spíše seznam škod v abstraktní rovině a méně. narativní popis jejich prožívání.

Následují „úryvky“ z jednoho dne v životě fiktivního dítěte, kterému budeme říkat Mason¹.

Den v životě maskovaného dítěte

Když auto přijíždělo ke vchodu do školy, 5letý Mason pocítil obvyklý opravdu silný smutný pocit, který cítil každý den.

"Masone, nasaď si masku," řekla jeho matka.

Kdysi dávno Mason plakal a odmítal si nasadit masku. Bylo to pro něj velmi nepříjemné, svědilo to, bylo to mokré a slizké a opravdu to zapáchalo. A když měl masku přes nos, dýchalo to divně a Mason se obvykle po několika minutách začal cítit trochu unavený nebo slabý, protože se mu přes masku těžko dýchalo.

To však bylo před měsíci. Mason se už dávno přestal bránit a teď prostě udělal, co mu matka řekla, a poslušně si přetáhl masku přes obličej.

Mason by byl každý den extra smutný, když mu jeho máma řekla, aby si nasadil masku, než vystoupí z auta. Nechápal však proč. Někdy si říkal, proč ho máma přiměla udělat něco, kvůli čemu se cítil tak smutný a sám. Mason tak moc chtěl, aby se jeho máma a táta vrátili k tomu, jací bývali máma a táta.

Ve skutečnosti, když Mason před několika dny nakreslil masky na mládě krávy a květiny na obrázku a jeho učitel se ho zeptal, proč mají květiny masky, Mason odpověděl: „Protože jsou smutní, že maminka a tatínek krávy nemají už ho milovat."

Když Mason otvíral dveře auta, myslel na to, když ho máma každé ráno, když šel po schodech do školy, líbala s úsměvem na rozloučenou a mávala mu. Bylo mu velmi smutno, když si na to vzpomněl, protože to hodně bolelo a Mason nechápal, proč ho máma teď milovala méně než dřív.

Mason vyšel po schodech a v ruce svíral krabičku s obědem, kolem podlé dámy, která stála venku a sledovala všechny děti, které každé ráno vcházely do budovy. Mason se jí bál. Křičela na něj, když jeho maska ​​nebyla až na vrcholu nosu. Křičela i na spoustu ostatních dětí. Křičela na něj, že udělal ze školy špatné místo, z něhož by lidé byli velmi nemocní, protože tam byl. Dokonce mu před celou školou řekla, že by měl prostě zůstat doma, kvůli čemuž chtěl Mason utéct a schovat se mezi stromy vedle školy, protože se tak styděl.

Pro Masona to byla ta nejhorší část každodenního chození do školy; cítil se slabý a roztřesený, když byl kolem ní, protože se díky ní cítil tak vyděšený a zraněný.

Když vešel dovnitř školní budovy, Mason se podíval na hodiny na horní straně okna do kanceláře, kde seděla druhá zlá dáma. Vždy se díval na hodiny, protože rád sledoval, jak se ručičky hodin pohybují kolem hodin. Pohybovali se vždy stejným způsobem. Mason si někdy představoval, že ručičky hodin jsou Mason, maminka a tatínek, protože se cítil lépe, že ručičky hodin byly každý den stále stejné a každý den se pohybovaly stejně. Věděl, že když všechny prsty směřují přímo nahoru na velké fialové „12“ na hodinách v jeho třídě, je čas zdřímnout a on si může sundat masku!!

Mason vešel do třídy s ostatními dětmi ve třídě v jednom souboru. Mason napočítal tři čtverce mezi sebou a dívkou s brýlemi a hnědými vlasy před sebou. Museli se držet alespoň tři čtvercové dlaždice od všech ostatních. Kdyby to neudělali, učitel by na ně křičel.

Mason si na počítání dlaždic tak zvykl, že nyní počítal dlaždice vždy, někdy dokonce i doma. Nechtěl, aby máma nebo táta onemocněli, a všichni učitelé ve škole každý den říkali, že pokud se nebude držet alespoň 3 dlaždice od jiné osoby, onemocní všechny.

Mason přemýšlel, proč byla paní z kanceláře, která bývala tak milá, letos tak zlá, dokud ji jednoho dne neviděl bez masky a nebyla to ta dáma, která seděla u okna kanceláře. Mason se pokoušel říct mámě o té podivné nové zlé dámě v kanceláři, ale mámě to bylo jedno, a dokonce se na Masona naštvala, když řekl, že maska ​​té dámy nebyla celou cestu nasazená.

Od té doby si Mason nebyl jistý, že jeho učitel je každý den stejný učitel. Nikdy ji neviděl bez masky. Někdy zněla jinak. A stále si pletla jeho jméno.

To způsobilo, že se Mason cítil, jako by byl učitel cizinec, od kterého by se měl držet stranou, jak jen mohl, a rozhodně ne někdo, kdo by k němu byl milý.

Mason byl velmi šťastný, když učitel řekl, že je čas zdřímnout. Mason si sundal masku z nosu. Bylo to tak dobré to udělat.

Mason se podíval na hodiny a přál si, aby šlo zdřímnout po zbytek dne. Když pomyslel na konec spánku, náhle pocítil silný smutný pocit, kvůli kterému chtěl zmizet. Mason si opravdu přál, aby přestal cítit. Mason se kvůli tomu cítil velmi zmatený a unavený. Nemohl se dočkat, až učitelka zhasne světla ve třídě a on půjde spát a smutné pocity odejdou.

Mason slyšel někoho mluvit s učitelem. Otevřel oči a rozhlédl se po třídě. Světla byla stále zhasnutá, ale učitelka stála u dveří a mluvila s někým, o kom Mason přes její masku nemohl říct, kdo je.

Mason se podíval z okna. Přímo kolem okna letěl pták a vydával ptačí zvuky. Přál si, aby mohl létat jako ptáci. Ptáci měli přátele, se kterými mohli mluvit ptačí řečí, a nikdy nemuseli nosit masky. Když Mason pozoroval šťastné ptáky létající, kam se jim zachtělo, a bez masek, myslel si, že jeho život vypadá jako opravdu dlouhá chladná a temná, ale ne úplně temná chodba, která nikdy neskončila a všechny dveře byly zamčené.

Mason nevěnoval pozornost tomu, co učitel říkal; místo toho si do masky vložil zmuchlaný kus papíru a strkal ho do masky a nechal si ho zacvaknout zpátky do prstu (nebo rtů), aby mu maska ​​trochu spadla z obličeje. Mason se cítil šťastně a lehčeji, když cítil na tváři čerstvý vzduch pokaždé, když zatlačil blok do masky. Bylo tak příjemné dýchat po tak dlouhém nošení jeho páchnoucí špinavé masky.

"MASON!!", vykřikl náhle jeho učitel, "MASON!! PŘESTAŇ!! VAŠE MASKA MUSÍ ZŮSTAT!! NEZAJÍMÁ VÁS, ŽE BUDETE SALLY NEMOCNÍ? NEBO TIMMY? SPRÁVNĚ NA NĚ DÝCHÁŠ!!!”

Mason se cítil velký, po tvářích mu stékaly horké slzy. Mason upustil zmačkaný papír, natáhl si masku přes obličej a podíval se na podlahu, aby ho nikdo neviděl plakat. Mason se na židli houpal sem a tam a doufal, že už na něj učitel konečně přestane křičet. Mason si přál, aby mohl zalézt zpátky pod přikrývku ve své posteli doma přímo tam. Cítil se tak smutný a zraněný.

Mason si pomyslel, možná jsem jen špatný. Nechtěl, aby Sally onemocněla. Tak proč nemohl zabránit tomu, aby všem onemocněl? Mason si myslel, že je to chodící nemocné monstrum, kvůli kterému je všem špatně. Podíval se na Sally s jejími blond vlasy a brýlemi. Mason se jednou zeptal Sally, jak vidí přes brýle. Mason přes brýle neviděl Sallyiny oči. Vždycky byly pokryty mokrou látkou, jako když Mason doma foukal na zrcadlo u dveří skříně a kreslil na něj prstem. Sally začala plakat, když se jí Mason zeptal, a pak učitel (stejně vypadala na Masona jako na učitele, i když si Mason nebyl jistý, možná to byla jedna z dam, které byly celý den v [kancelářských] místnostech pro dospělé) přišel a křičel na Masona, že mluvil během oběda, i když se chystali jít dovnitř a Sally a Mason si oba nasadili masky.

Mason vystoupil z autobusu před svým domem. Pomalu vyšel po schodech na verandu. Mason se cítil smutný a unavený. Cítil se smutný každý den po škole, protože škola byla tak smutná a špatná. Alespoň nemusel mít masku, když se vrátil domů.

Mason se pokusil otevřít přední dveře svého domu, ale byly zamčené. Maminka nejspíš mluvila s lidmi na počítači z práce a tatínek přišel domů až později. Mason zaklepal na dveře, ale nikdo se neozval. Mason se cítil tak sám a zmatený a také hladový, takže se prostě posadil na schod přede dveřmi. Pak začal plakat. Mason nevěděl, proč najednou pláče, ale nedokázal se zastavit. Jen tam seděl a plakal. Slzy mu nasákly masku, ale byl příliš unavený na to, aby si ji sundal. Jen seděl a plakal.

S výše uvedeným vyobrazením v čerstvé paměti, podívejte se na to znovu.

A tento popis v první osobě od studenta střední školy ve Spojeném království:

Výše uvedený fiktivní účet pouze zvýrazňoval několik kousků 6-8 hodinového školního dne.

Představte si, že se to děje každý den.

Na týden.

Měsíc.

2 měsíců.

3 měsíců.

5 měsíců.

Celý rok.

Co jsme udělali našim dětem???

V konečném důsledku je maskování dětí – a další formy sociální izolace, které jsou na nich nuceny – otázkou „morální“ vědy, nikoli fyzikální vědy. A o tomto problému není žádná „otázka“.

Vidět nebo slyšet o tomto barbarství člověku trhá srdce.

Zažít to láme duši.

Trochu úvodního pozadí:

Dítě se nenarodí na svět s pocitem, že je milováno a opečováváno, nebo pro vnitřní dobrotu života. Nemá žádný pocit jistoty, že bude podporována, podporována nebo vedena, když vyrůstá, když překonává překážky života.

Porod je svým způsobem traumatický zážitek, když je dítě doslova vystrčeno (nebo vytrženo) z pohodlného kokonu do radikálně odlišného a neznámého prostředí; Spolehlivá konzistence fyzických vlastností dělohy je nahrazena komplexním útokem na její smysly podivnými novými, ale intenzivními barvami, zvuky, vůněmi a pocity.

Dítě je navíc naprosto bezmocné; začíná nezná své vlastní tělo, málo ovládá své končetiny (s výjimkou úst).

Dítě také začíná bez intelektuálního chápání sebe sama, svého prostředí nebo svých zkušeností. Jeho existence je řada emocí a pocitů – hlad, sytost, únava, čilost, fyzické pohodlí a nepohodlí, emocionální tíseň a bezpečí.

Dětský pocit vlastní hodnoty, bezpečí a být milován – nebo jeho nedostatek – se formuje a vyvíjí od prvního dne. Maminka zvedat a utěšovat své utrápené dítě je v tuto chvíli víc než jen uklidnění; je to první zkušenost dítěte se syrovou, nefalšovanou láskou, milosrdenstvím, soucitem, něžností, laskavostí – uprostřed existence, která je matoucí, nesrozumitelná a temná. Kojenec je neustále napadán jedním nepohodlím za druhým, protože opakovaně koluje hladem, únavou, emočním strádáním a neustále se vyvíjejícími fyzickými schopnostmi a vlastnostmi. 

Dítě je i nadále závislé na svých rodičích jako na své kotvě v turbulentním světě, zejména pro schopnost tolerovat bolest a úzkost. Pro batole je děsivá i relativně triviální fyzická bolest a zranění – jeho svět se náhle a náhle změnil z hezkého a příjemného na utrpení. Dítě – zejména mladší dítě – zažívá přechodnou fyzickou bolest mnohem více než fyzické nepohodlí způsobené zraněním. Je to zkušenost s krutostí světa, přírody, vůči němu.

Všimněte si, když batole utíká přímo k matce, když dostane „bu-bu“, a visí na tom jako o život – to je stejně oživené trápením dítěte z toho, že je vystaveno něčemu, co se cítí jako bezcitná brutální a/nebo krutá existence. jako je tomu u fyzického nepohodlí. Batole potřebuje svou matku, aby mu poskytla bezpečí a útěchu – ujištění – že ve skutečnosti nebylo vystaveno krutosti a dravosti lhostejného vesmíru.

Dítě potřebuje zažít soucit, milosrdenství, laskavost, lásku a péči, aby se mohlo vztahovat k sobě i ke světu jako zásadně dobré. Dítě, které o to přijde, vyrůstá a zažívá hluboké emocionální trauma a zjizvení.

Rodiče, kteří pasivně dovolují svým dětem, aby byly týrány režimem masek (a dalšími izolačními opatřeními), vytvářejí u svých dětí hluboký pocit stability obecně a pocit důvěry a stability v lásku a oddanost rodičů vůči nim. Nebudou rozumět 'Proč máma a táta dovolují, aby se mi staly všechny ty hrozné věci???'

To znamená, že velká část poškození režimu masky/sociální izolace závisí na jednání a dispozicích rodičů.



Publikováno pod a Mezinárodní licence Creative Commons Attribution 4.0
Pro dotisky nastavte kanonický odkaz zpět na originál Brownstone Institute Článek a autor.

Autor

Darujte ještě dnes

Vaše finanční podpora Brownstone Institute jde na podporu spisovatelů, právníků, vědců, ekonomů a dalších lidí odvahy, kteří byli profesionálně očištěni a vysídleni během otřesů naší doby. Prostřednictvím jejich pokračující práce můžete pomoci dostat pravdu ven.

Přihlaste se k odběru Brownstone a získejte další novinky

Zůstaňte informováni s Brownstone Institute